Supratekutá fáze . LIGHT – IN – FLIGHT . chaos je krystalickou podobou řádu . teorie superstrun . podíval se mi do očí a na tvář si zavěsil úsměv . co je na jedné straně průrvy odplulo do bezčasé nevinnosti . není žádný důvod proč . malý šedý sob běží zeleným močálem . jádro je krystalické protkáno smyslem . kapalné krystaly . pravda vás osvobodí neboť Bohyně Cesty je nádherně jasná . povrchní je logická řada příčin a následků . hluboký život vyjímá jevy a děje z řady a posílá je do vztahů nezměrných . vrhá je do drah bez zřejmého počátku a konce . příliš houstnoucí vesmír . občas se stávají zázraky . přijdete a tam se povaluje hra od neznámého kterou nikdo nechce, prý „kosmická strategie", kam s ní? . čtvrtý zvuk znamená šíření zvukových vln v úzkých kanálcích . jak může vůbec někdo využít tajemství dokonalých slov? „čtením myšlenek" zeptala se Quara" nezapomínej mi žádný filotický most nemáme" „všechno záleží na tom jak se k filotickým spojením chovají" podotkl Miro . třeba těmi molekulami komunikují ze zvířaty . hledá důstojný a výjimečný klid, tak těkavý, že je ho těžko uchopit . existence mimo čas i prostor . a květy padají tiše a zcela němně . náš přirozený sklon dosáhl ukojení . zázrak jenž není jen tak k nalezení . jediný tón v něze tiše zní .

přirozenost každé věci nemá hranice . chvěl se ve věčné vteřině přítomnosti . řada světel komíhá v jemných vlnách na modrošedém podkladě . není to uvnitř ani vně . kdo jsou ostatní . jděte hlouběji . i za tím je pohyb blíž a blíž . chtěl se stát slovy která nebyla vyřčena . rytmy pohledu . tvárné aspekty . dospět k něčemu co je odhaleno bezúsilností . šumění vteřiny . všeho nechávají pro zvuk jediného kódu . to není ztráta . svištění prostoru . definovaná rutina je nejméně abstraktní . vyvrcholení v letmém mrknutí . chvěl se ve věčné přítomnosti . cítí spoustu paprsků . Suzulu z kmene Zulu ve voze potaženém leopardí kůží zdobeném sloními kly a rohem z nosorožce . na severním pólu se rozlévá moře tam žije ryba její jméno je levitan-kun . další je podivnější než ta předchozí . vztahující se selektor . ovlivněný vzhled zaplikovaných záznamů . redefinovaná rutina X . při koupeli drhla svou tvář . vyšumět v lehkém zachytávání . těkavá složka plyne v růžovém oparu . teď . stále nevnímal souvislosti . změnit frekvenci laserových fotonů . půvaby rozměrů . vize podobná rozsypanému fosforeskujícímu čaji . bobulka po bobulce.
Zase ta temná, jakoby ponurá píseň, přitom plná podivné radosti: ,,tajemství... spánek...spánek dívky...jedna žena v souvislostech...modrá lehkost...mé tajemství ve snu dívky" a mužský chorál ,, město...nerozumím blade...nanajnaj...zvuk zvonků...zpívá dívka:,,...náááá náánánáná a na naannaa ann...vše doznívá ve zvukové vibraci stejné melodie". Úmyslně se začala soustředit na její úplné vytlačení ze svého vnímání, částečně se jí to podařilo, stala se čímsi neuchopitelným v pozadí, něčím co mohla překrýt kulisou reality. I když měla nekončící možnosti, záměrně zcela stáhla svou vůli po jejich otvírání, tím šlo lehčeji udržovat si stabilní nadhled a analýzy, které měla vykazovat, se tvořily rychleji. Proto dnes seděla ve své laboratoři, musela jednu z nich zachytit. Na monitoru si otevřela poslední záznamy, předtím se ještě podívala do chodby, zdálo se jí, že kdosi..., ne za dveřmi se rozprostíral, kam dohlédla, jen pruh šedých dlaždic, bílý tunel zdi a rovnoměrné umělé světlo. Šifra, jen se uvolnit a spustit kód, zdánlivé ustrnutí, pohled vně a skrz, prchavé zasvištění, pak je tu jen chvíle pro hru s čímkoli v dosahu, otvírání věcí, posunutí lidí blíže středu, mému středu pro ten okamžik, střih, vypuštěná vteřina za víčky, vše se posouvá v mém kroku pohyb těla
14.3.O1
Začátek, tedy dnes je asi nejnevhodnější den něco začínat, začínat znamená vizualizovat změnu, změnu někam, někdy tě chytne zoufalý pocit, že nemůžeš změnu navodit vynutit si ji, to je ale pouhé zdání, změna se děje permanentně, věci mají tendenci se transformovat těmi nejnepravděpodobnějšími stezkami a ty jednoho dne jenom němě zíráš, a tušíš, že budeš muset uchopit jakousi sílu, která nepozorovaně vyčkává někde kolem, poslepu tápeš ohmatáváš tu zdánlivou chaotickou nicotu svého prostoru, najednou cítíš cosi, jakýsi nepatrný tlak proti tvému pohybu, intuitivně se chytíš, celou svou bytost začneš vtahovat směrem k tomu tlaku, víš, že nesmíš ztratit soustředěnost, vše závisí na jedné pikosekundě, která tě může vtáhnout do prostoru nadhledu, stále ve střehu, totální uvolnění, to není stav bojovníka, nikde už není místo pro násilí. Víš, že jsi obránce, obránce své statečnosti, svého míru, sám sebe překlenuješ a nic víc zatím nežádáš
21.7.2001
Je jedna hodina čtyřicetjedna minuta ráno, vypínám monitor a zůstávám nehnutě sedět před temnou obrazovkou. Našla jsem to. Několik dní zvažuji možnosti. Projevy jsou zatím nesourodé, ale neztrácejí vnitřní souvislost, která se nyní jeví nepoddajná, jednolitá ve svém hlubším principu, musím maximalizovat svou trpělivost, abych se ustálila v poloze soustředěného, ale pouhého pozorovatele a nevnášela do hlavního procesu chybné prchavé tvary odvádějící energii do jiných okrajových částic, což by mohlo zkreslit dosavadní výsledky a celá práce by byla natolik ohrožená, že by mne to nutilo ji přerušit.
10.17
Musím začít. Tlak se každým dnem stupňuje. Brzy mohou dorážet. Nesmím je nechat zaútočit.
Lom57 se začal lehce pootvírat, struktura se působením vznikajících Taminokyselin pozvolna začíná měnit na lom49. zatím je tento stav těkavý a udrží se pouze od 2 do 5 vteřin.
10.41
Když pracuji s HO lom 57 určitě mění strukturu hlouběji. Nestačím to, ale mými nynějšími schopnostmi analyzovat. Snad kdybych měla jiný vzorek T...
10.57
Jdu spustit trumu, abych přehlušila vrnivý zvuk trafa.
Chci se víc soustředit, cítím, že už vyrazili na cestu sem..
Musela jsem opět vypustit přebytečné ax, děje se tak čím dál častěji, budu muset zkusit snížit koncentraci a přítokový proud zvýšit na o8o.
23.54
Dnes už k žádným výraznějším změnám na lom57 nedojde, začínám být unavená. Stejně je už cítím za dveřmi. Vypínám monitor a spouštím fabulační ventil.
23.7.2001
12.02
1+=lom9
Chyba měla jsem uvést 00.02 nevím zda se tím neposouvá celý výsledek, jakým směrem od středu?
15.59
Zajímavé současnost přeskočila mezi dvěma body. Dnes po poledni jsem se soustředila na horní výběžek lom 57, mám dojem, že jsem prolomila jejich pověru, při opakovaném koncentrovaném podnětu se stávají jeho horní vrstvy plastičtější a navzájem kompaktnější, struktura je vykreslena rovnoměrněji, aniž by ztratila modelaci, která se měkce zjemňuje, dochází k nepatrným posunům rozložení částic i u spodních vrstev, ovšem ještě nemohu vědět v jakém poměru.
Než se znovu usadila usrkla z hrnku horké kávy, pár vteřin vychutnávala hořcezemitou jemnost a nedočkavé prsty nechala rozeběhnout po klávesnici. V mysli se vrátila zpět k pohledu z okna, tentokrát vnímala dole za prosklenou střechou rozmalovaný obraz, na černém pozadí plátna, namalovaný asi půlmetrový nápis Holý. Chvíli se nad tím pozastavila, mysl vytvářela důležité souvislosti, které byly ale značně vzdálené od šifry již dnes hledala, náhle si uvědomila, že vlastně vůbec nesmí předem tuto šifru uzavírat svou představou a tím bránit jejímu objevení. Třeba vůbec zdánlivě nesouvisí a nenavazuje na předchozí, třeba je to zlomový kód, jedna z nejtěžších, přitom nejdůležitějších šifer, které se, s tvým, až smrtelně vynaloženým úsilím, nárazem do zatím poznaného, začnou otvírat svou vlastní tíží samy. Proto se snažila asociačně projet nejbližší síť kombinačních symbolů. Poznala, že pro tento okamžik není apriorní forma vázaná na jednotlivé obsahy, ale systém, který tím nachází. Posun správným směrem. Věděla, že jakýkoliv její krok je posunem tím jistým směrem, ale ještě nebyla tak blízko odpovědi, aby mohla odhadnout a předem určit cykly časové vlny jednotlivých úseků. Někdy se nechávala, zdánlivě jakoby nevědomě, unášet postraními proudy, které se jevily nadpočetnými, ale bez jejichž prozkoumání by nemohla zmapovat celý celek.

Ten kdo sebeukáznil své já spatřuje já ve všech výtvorech a všechny tvory sídlící v já . kdo mne vidí všude a vše vidí ve mne tomu se neztratím a on já se neztratí mne . jsem . víla pravdu zná . víla pravdu připomíná. smrt není . smrt neexistuje . smrt není . je jen nekonečné živé snění . zvláštní dny plné pohybu . těkající komunikace . noření se do různých očí . očí které mají stejné středy . přestáváš vnímat význam tváří které k tobě promlouvají o čemsi co je před tím středem . stávají se průhlednými průchody za kterými plyne vzájemnost . jen splynutím daných konkrétních faktů můžeš překročit tuto hru . ladění je taky program . pozornost se přesouvá . tu rychle seká jednotlivé věci nevnímajíc souvislosti . tu zvolna souvislosti přesahuje otevřeným vědomím . zpěněné vlny se s hukotem brousí o zelenavá skaliska racek rosí svá bělavá křídla by s chechtotem vyletěl na vzdušném víru . pochop spínač . začínáme stejnou touhou . létadla mizí . vzájemné pochopení proč . svity násobných prstenců . má kočka má heboučký stříbřitý kožíšek . o . a . u . m .

Uvědomila si, že z této výšky vidí takovou spoustu věcí, že z představy jejich jednotlivého popisu se jí zatočila hlava. Jestli má mít její práce nějaký smysl musí se cíleněji zaměřit na detaily. Vzpomněla si na opuštěného psa, který pobíhal po vlhkém betonovém chodníku v parku, jak ho viděla tam dole mezi stromy. Připomněl jí vlky, na které teď často myslela, snad proto, že ji fascinoval podivně silný řád jejich života, jakoby studené, přitom tak vášnivé bytosti, zdánlivá krutost se kloní v poznání vznešenosti, pochopení souvislostí, letmý zážitek strávený v jejich středu.
Ještě v hlavě prohlédla několik prozatimních závěrů, které ukazovaly grafy na monitoru před ní. Zkontrolovala posuny jističů, jejich barvy se sem tam vychylovaly, ale v celku splývaly s normou. Musí si hlídat střed, aby nic nepoškodilo jeho stabilní flexibilitu. Poslední týdny je maximálně vytížený, vibrace vnějšího pláště občas zvolna sklouzává do kakofonního bodu, a jen totální koncentrací lze navodit zvukovou a vizuální rovnováhu.
Po několika dnech naplněných pracovní stagnací, si Alra uvědomila, že se blíží k důležitému hraničnímu faktoru, všechny číselné i vizuální grafy tomu odpovídaly, když zkontrolovala předešlá schémata a začala vytvářet nové, které muselo navazovat a posunout předchozí blíž hledanému bodu, pochopila, že tentokrát půjde i o situační modelaci, toto konkrétní schéma vytvoří v prostoru smyslové reality.
Oranžové slunce prosvítalo vodorovnou škvírou mezi dvěma podlouhlými ocelově temnými mraky kryjícími celou narůžovělou západní oblohu. Když Alra přivřela oči, zdálo se jí, že nad horizontem vystupuje zlatá hvězda, jakoby sestupovala přímo k ní a vyzývala ji svými silnými paprsky, aby vstoupila a nechala se odnést z tohoto světa, jakoby pro ni zdejší rozložení času nehrálo žádnou úlohu. Když odcházela z terasy, ještě zavadila pohledem o dlouhou bílou stěnu, kde vykreslovaly stíny vlajících záclon, zkreslené obrazce, které splývaly v dlouhých liniích, tvořící tajemné stínové divadlo ponořené mimo čas a prostor.
Alra pohlédla skrz zasklené mříže střechy, dole na podlaze ležela podobizna muže, podívali se navzájem do očí, nevyčetla v nich žádný pokyn ani náznak čehokoli známého, odvrátila tedy hlavu od jeho pohledu. Všude kolem se rozprostíraly zvlněné stráně sem tam osázené bílými příbytky. Středem horizontu vystupovala silueta panelového města, věděla, že ústí ke kostelu, který se tyčil za branou ústavu pro choromyslné, obklopovala ho zatravená zahrada plná kaštanů a labyrintů přesně geometricky zastříhaných keřů. Chvíli zabloudila, v představách svých pohybů, po této zahradě stísněnosti aniž si uvědomovala kolikrát tam musela někoho z nich navštívit. Vše se slilo do jednoho uzavřeného obrazu, který už zřídkakdy zalétával do jejího vědomí. Pustila mysl a vrátila se zpátky do dnešního dne, jakýsi skoro neznatelný svit, vycházející ze západu, dával všemu nejednoznačnou příchuť napětí. V hlavě sepla vzpomínku na píseň, kterou zpívala jedna mladá žena zastřeným vysokým hlasem „...mé tělo je můj život...tajemství.. jedna dívka..." mužský hluboký chorál pokračuje v temné melodii ,,blade ... ó nanana ó nanananáá.......ó nananana",,7 je to co otvírá tajemství...mé oči...ona je krásná...ty jsi krásná...tělo mé hry...oh m ty jsi...pochod bubnů graduje...vše končí nelidským skřekem, poté se rozezní hra s tibetskými trubkami v popředí...někdy jednou možná tě budu milovat...neznám odpověď na tomto světě... pojď za mnou do jiného prostoru... pojď za mnou do mého prostoru ...A po zastávce na nadechnutí stále dokola: ....pojď....". Hudba dohrála a Alra vklouzla do současně nosné skutečnosti. Ozkoušela svými smysly její momentální reálnost. Cítí, jak ji cosi neustále vytrhuje ze soustředění. Ví, že její úkol je značně obtížný, ale jen z určitého úhlu pohledu, při otevření se a položení do zdroje by vše mohlo jít samo. Doufala, že kdyby pro ni nebyl, její nitro ji zastaví, stále nechápala obrovskou míru nejistoty a pochybností, střídající se a hraničící s jasem sebejistoty, ale třeba právě to má pustit a představa úkolu je to co brzdí a spoutává její mysl. Ale, stále znovu se objevovalo ale. Je to dosti těžká hra, i když si hraje ráda, ještě raději má pocit lehkosti a jemné vzrušení z uvolnění, ukončení her, zajímalo ji zda by...ach (ne)může z toho vyskočít. Kdyby si alespoň vytvořila jinou základní šifru, tenhle kód má nesmírnou tendenci mutovat, umoří se správným klíčem a když nejsi permanentně ve střehu, zachytí vibraci lhostejnosti a vzkřísí modifikovaný vzorec.
Když se rozhodla, vstala z pohovky, svlékla z hlavy kapucu, sňala sametovou světlemodrou kombinézu, vytáhla průhledný barel s vodou nasycenou výtažkem bezových plodů a polila jí celé své tělo. Ze skříně vyňala jednoduché šaty barvy pouštního písku. Nesmí zapomenout své poznámky, přečetla si předvčerejší náčrty, zvykla si, že zatím nedávaly celkový smysl, vlastně ji stále bavilo, když do sebe ty jednotlivosti po čase zapadly a ukázala se předem přesně vykreslená skládanka. V předsíni si vybrala nejpevnější boty a vyrazila ven do slunečného dne, prvního po delším dešti.

Vědomí se stává kroky pohybujícími se zvolna rytmem očekávání . kroky které neznají potřebu spěchu a samy se ztrácejí ve svém pohybu . jádro je krystalické protkáno smyslem . nejzažší hloubka každé věci je jediná . čistá abstrakce je nic a dokonale všechno . otevřený prostor . v čekání je neklid . na nic nečekat . položit se do vědomí . existují konce ? . konec je tam kde začínáme . být bdělí . permanentní šílenství . není šílenství . není zde nic jiného než šílenství . kdo to neví je největší blázen . kde je kontakt . v jakých věcech . tam kde žádné věci nejsou . vše žije . existuje odpočinek . osobní úroveň . extatické stavy . vidět hmatem uvnitř hlavy . ano je vždy vpředu . touha po vyjádření . zachycení nezachytitelného . aby tím stvořený paprsek zasvítil na cestě a skutečnost se vyčistila a mohla v každém prvku žít harmonický celek nezatížený nečistými a mylnými doměnkami zakalujícími mysl a srdce lidská . dokud mohu tak si kladu otázky a pokud si kladu otázky tak má smysl je řešit . když otázky zcela zmizí není místo ani důvod na řešení .

Ani nevnímala lidi v tramvaji, maximálně se zkoncentrovávala sama v sobě, nesmí být nesoustředěná, po chvíli cítila jak je ve všem rozprostřená, vjemy se zostřily vše bylo průzračně přirozené, zachytila se v té lehkosti a počala splývat souvisle s okolnostmi. Na místo dorazila plná klidu. Sama byla překvapena, na kolik přesně se shoduje současné časové a dějové schéma. Když se znovu ujistila o svých správných výpočtech, mohla se, bez prozatimního nebezpečí, položit do zdejší smyslové přítomnosti. Sepla kapesní monitor a vše nechala na volném záznamu, snažila se vypozorovat co nejvíce souvislostí odvíjejícího se děje, přitom musela zůstat zcela přirozeným, neaktivním prvkem v celém procesu. Informace, které dostávala se začaly stáčet příliš rozmělněnými cestami, proto se zaktivovala a zaměřila svou pozornost vlastním směrem. Sešla po schodech a vykročila po cestě mezi stromy, chvíli šla bezcílně, stále k západu, takže jí pobledlé slunce vytyčovalo směr. Teprve po chvíli věděla, kam jde a co se skrývalo v dnešním úkolu. Vzpomněla si na děj, jež se odehrál před pár lety a jeden objekt, který v něm vystupoval, jen jakoby náhodou, dnes dostane svůj smysl.
Alra došla po betonové cestě lemované pučícími keři až k neogotickému cihlovému altánku, tyčícímu se nad roklinou probouzejícího se parku, u kterého stál, schovaný za stěnou z živého plotu, zašlý opukový sloupek s mramorovou narůžovělou koulí slunečních hodin. Přistoupila těsně k němu a položila na kouli své ruce, pocítila lehké souvislé vibrace, začala se koncentrovat na aktivaci objektu, představila si jiné energetické zářiče, s kterými se už setkala, chvíli je posuzovala a zkoumala a pak když cítila, že vybrala nejvhodnější model, nechala jej prolnout s reálem kamenné koule, vnímala jak celá věc ožívá a směřuje ji ke středu své informace. Postoupila tedy o 90stupňů a objevila vyrytý kruh se sedmi symboly uvnitř. V horním vrcholu byl znak slunce s jedním bodem, který definoval bod nekonečna, zde souvisel, na své odvrácené straně, s číslem 8. Tím, že to vše bylo uzavřeno vnějším kruhem, formovalo to jedno schéma čísla 9. Celé to bylo posunuto dalším obrazcem do totálního naplnění jednoho planetárního cyklu v principu nekonečných obměn. Svým usazením na severním středu koule slunečních hodin a zasazením do dalších vybroušených znamení se piktogram konkretizoval v daném časovém horizontu. Alra uvolnila svou pozornost od koule a pomalu se vracela zpět, věděla, že nemá jít dál ve své představě, protože ještě nenastal čas odhalení celého významu tohoto mechanismu. Proto se ukáznila a vyrazila do laba, aby vše zaznamenala do deníku.
Uvařila si Maté, sedla za monitor a snažila se začít poznámkama z předvčerejšího dne: dar jednotlivce, jednotlivci nebo skupině, který je motivovaný ne ekonomicky, ale z prvotního pocitu soucítění a sounáležení, někdy druhotně jakoby motivovaný nábožensky, magicky nebo morálně „totální společenský čin" (tzv. primitivní společnosti, indiánské kmeny, modlitby budhistických mnichů, osvícení jedinci, matka dítě.......). vnější znaky silný a slabý individuality se mohou jevit stejně, podobné zdánlivé vyvázání ze společenských norem. ovšem to, co silná individua tvoří záměrně, slabá vytváří svou pohodlností nebo neschopností k smysluplnému činu. snažit se zachovat vždy nejzašší míru svobody, nezávislosti na vnějších institučních principech, v prostoru vytvořeném předešlými skutky. jedinci, kteří v sobě mají zakódovaný protimocenský vzorec. má přitažlivost mezi mužem a ženou nějaký vnitřní hlubší důvod?... nebo je každá lidská přitažlivost jen odrazem Zdroje zasvítáním \\\\\\\\\absolutna...

Včera se poprvé setkala s novým členem týmu. Základní údaje, které si o něm předem nastudovala se ukázaly nedostačující a zavádějící, proto byla nucena vyzkoušet metodu zastřených, matoucích informací, které se sami popírají a tím naopak osvětlí pravdu. Večer si ověřovala fakta a odhadovala křivku odchylky, při příštím setkání musí být zcela otevřená a prokázat hodnoty svých pokusů, až delší čas však prokáže funkčnost a výsledky. Nyní však odložila prozatimní závěry a věnovala se přerušeným grafickým záznamům. Schéma prokazovalo abnormální čistotu a jednotu svých čtyř fází, které na sebe, s nepatrnou odchylkou, plynule navazovaly, to co se zdálo počátečním nesouladem a chybou, prokazatelně podtrhovalo celý výsledek k přirozené gradaci týmž směrem. Ráno se znova pohroužila do posledního grafu, zatím se stav nezměnil. Dnes se vůbec necítila tělesně dobře, asi příliš zanedbává interstimulační cviky, věděla, že tím směřuje k nevyhnutelnosti procesu hlubinné buněčné revitalizace, tím se ale nyní nesměla zatěžovat a strhávat časový simulátor na pětinovou fázi.
Jak hluboce podcenila stav, který na sebe dobrovolně vzala, a péči o svou fyzickou schránku ukázaly příští dny. Alra měla připravený harmonogram byla však den za dnem roztěkanější, méně schopná soustředit se na konkrétní činnost, když se jí přece jen podařilo maximálně se přinutit k pozornosti, vnímala zvláštní oddělenost sebe, vše se začínalo jevit chaotickým, vytrženým z jakýchkoli souvislostí, cítila, že musí cosi zásadního udělat, jinak se nebezpečně přibližuje bodu, před kterým ji Dominik svým odchodem varoval. Ztrácela vnitřní pohled a ať se snažila sebevíc nic se nespínalo a žádná činnost jí neposouvala z tohoto destruktivního místa. Všechny věci a události měly naopak schopnost tento stav prohlubovat. Někde v hlouby své bytosti sice cítila, že zmapování těchto stavů je nesmírně důležité pro celkový posun její práce, věděla, že vše je pouhá simulace, která vznikla vytvořením jakéhosi háčku v její mysli, na který již nemohla, ale to ji nijak situaci neulehčilo. Pochybovala zda jsou její kroky správné, jak je možné být v souladu se Zdrojem a trpět, předem sice věděla, že pokus vyžaduje takovéto odpojení, a tím procítění zbytkových fragmentů, v prožitku ale bylo cosi děsivě tíživějšího než v ušlechtilé představě úkolu a transformace. Ach, začíná být úplně zablokovaná, hloupá nebo chycená, což vyšlo nastejno. V jasných momentech si zcela uvědomovala vážnost situace, která nastala, ale nepodnikala žádné zvláštní kroky k nápravě, jen vše monitorovala a snažila se o spojení se základnou, které bylo v těchto dnech nefunkční ani nikdo z týmu nejevil snahu o žádný kontakt, ona nebyla v moci jej sama vyhledat. Jednotlivá slova a věci začínaly být zastřené a nedávaly hlubší smysl. Vše se jí jevilo jen v jakési oploštělé mrtvé prázdnotě, která se vynořovala odnikud a ztrácela se v ničem.

Dnes jsem viděla chřtán té obludy přitáhla mne a já ji hladila po nachové hlavě . za ní oranžové vibrující nebe . vyplnila všechen můj prostor zastírala se realitou už nebylo úniku a já zoufale toužila splynout s ní vymazat její peklo . ale cosi o čem jsem ani nevěděla se vzpíralo bránilo mne před ní tím víc dorážela . doháněla mne k zoufalství potřeba ji pomoci .

Spustila simulaci dalšího modelu mem, který měla vytvořit. Aby měla jistotu, že do ní nebude vkládat nic ze svých současných pocitů, vypla své jističe, poslední vjem který zachytila byla vize jakési kubistické tyrkysové jeskyně........ když se vzpamatovala uvědomila si, že venku odchází noc. Nad siluetou tmavého lesa, s posledními rozsvícenými pouličními světly, rozházenými po kopci jak skomírající hvězdy, se rozléval pás narůžovělé záře protnuté temným obrysem vzdáleného komína, stoupající svit stvářel vertikální sloup komíhajícího se jasu. Začínaly se probouzet ptáci, kteří se rytmicky střídaly ve svých nápěvech, vytvářely harmonickou hudbu nekonečných proměn a variant, ta vymazávala poznané hranice jakéhokoli rána, tou symfonií letěli zcela unešení svým vzájemným hlasem..... Nic z toho Alra nevnímala, seděla zhroucená, zabořená ve velkém starém ušáku. Vůbec nebyla schopna postihnout co se vlastně stalo, a co se děje následovně, pouze vnímala silný paralyzující pocit, který pramenil z toho co ožilo v dokončené simulaci a zhmotnělé teď upřeně zíralo ze stěny. Bála se tím směrem podívat, ale věděla, že to je nejhorší možný způsob jak se tomu postavit, vybudila všechny zbytky chladné analýzy, jaké byla v tomto okamžiku schopna. A začala tu věc zkoumat. Uvědomila si, že je to přesně to, co cítila, že ji už několik dní pozoruje, co vždy jakoby mimoděk zahlédla periferním viděním, neviděla nikdy přesně tenhle obraz, jen jakýsi zákmit pohybu, který, když na něj upřela své oči, zmizel a zcela zahladil svou možnost přítomnosti, takže se jí zdávalo, že to vše bylo jen letmé mámení smyslů nebo záblesk dopadu odrazu světla a kdyby neměla posunuté vjemy za normovanou hranici přípustnosti nebo kdyby se to nedělo s tak podezřele krátkými časovými pauzami ani by si neuvědomila náznak čehosi za tím .... ptáci ve svých nápěvech .... věděla, že se z její pomocí otevřela díra do jiného paralelního prostoru .... poznané hranice jakéhokoli rána .... nemohla uchopit smysl ....... musela se násilím odpoutat, protože ji ta věc jakoby vtahovala aniž by dávala jakékoli vysvětlení .... tou symfonií letěly hranice poznaného rána .... položila se tedy do situace s uvědoměním si nevyhnutelnosti konfrontace, kterou zároveň, mimoděk začala odsouvat z přítomného okamžiku, podvědomě cítila, že to jediné ji dá alespoň jakousi naději, že kdesi načerpá sílu k obraně, což se, ale v této chvíli nejevilo vůbec uskutečnitelné a každý minoucí okamžik ji o tom jen utvrzoval. Přinutila se zaujmout horizontální polohu nad dřevěnou, poškrábanou a hnědětyrkysovo čímsi potřísněnou podlahou, posledním zbytkem vědomí sepla ochranný plášť, aniž byla schopna kontroly jističů, musela se spolehnout zcela na prozřetelnost základny, že vytýčila funkčnost i při určité diferenciaci kódů. Jestli ne tak to stejně nemohla nijak ovlivnit. Pak se propadla do nulového stavu.
Než vyšla Alra z místnosti ještě vrhla pohled na to místo, stále to tam bylo usazené a zíralo to do sebe. Venku si vzpomněla na svůj sen, v něm se posunul jeden její prožitek do budoucnosti a odehrával se s opačným dějem. Zvláštní bylo, že v přítomnosti obě varianty vyústily ve stejný výsledek, který potíral sám sebe. Střídavě se jakoby bezmyšlenkovitě a zvolna loudala ulicemi, občas záměrně odbočila, aby si dopřála trochu vlhkého studeného větru, s povděkem na něj strhávala veškerou svou pozornost, nastavovala mu tvář a nechávala se jím jemně oslepovat. Do jejich baráku dorazila s několikahodinovým zpožděním. Skoro všichni byly ještě přítomni. Sedla si trochu stranou na prázdnou pohovku, zaslechla útržek hovoru, mezi jednotlivými nesrozumitelnými slabikami vystupovala slova, která říkala cosi o jakémsi místě, pak o určitých dopadech smrtí a ... Alra si musela stoupnout k pootevřenému oknu, v místnosti bylo neuchopitelné dusno, zadívala se do zahrady, nějaký muž tam seděl na nízké desce u ohně, přisypával do něj něco z malého kbelíku a pak sledoval nevysoký nafialovělý plamen, po chvíli si přisedla dívka, a pozorovala s ním nyní žloutnoucí plameny, pak vyndali jeden žhnoucí uhlík, vložili ho do divné ploché krabičky, kterou dívka přinesla, pouzdro se zatřpytilo v slunci. Alra odvrátila pohled, aby odpověděla na pozdrav, který dostala. V jejích očích se stále zrcadlil zachycený třpyt. Po chvíli jemně, mimoděk, přistoupila blíž k hovoru, stočil se nyní směrem k včerejším událostem, nenacházela však žádnou důležitou pro svůj současný postup, pochopila, že nikdo z nich neví, kam nyní s mem dospěla, přitom vysílala podprahové signály. To by však znamenalo, že je i dnes vyvázaná ze skupiny. Začala se dívat, jaká spojka vlastně chybí, bude se muset ještě se závěry zdržet, počkat až se střetnou. Vlastně nic jiného nečekala. Vzhledem k okolnostem by byla zaskočena, kdyby tomu bylo jinak. Takhle se sebrala, a protože ji nic nezastavilo, ocitla se zpět na dláždění před domem.
Černé nebe hltilo ještě černější moře, Alra ležela na své plovoucí desce, než se dotkla hladiny vložila si do úst dentafon, zuby prokousla malý studený váček na jeho povrchu, za několik vteřin již uvnitř temene cítila chladivou tlakovou vlnu rozlévající se souměrně vnitřkem celého těla. Pozvolna se jí vracelo uvolnění do křečí stažených svalů, stočila se na bok a očima projížděla ocelově šedou lesknoucí se hladinu. Byla připravená na domluvený rozhovor ze Zagim. Proti jejímu pohledu zlehka prořízlo povrch vody pět temných dlouhých hladce zaoblených těl, upřeně hleděla na pět lesklých delfíních hrotů pomalu rozrážejících vánek jež je osušoval. Po chvíli soustředění rozeznala Zagiho, mezi jeho skoro identickými druhy. Téměř v souladu uvnitř svého mozku zachytila jeho pozdrav, uchváceně vnímala tu vždy překvapující bezbřehou hloubku jeho počátečního tónu.......Alra se probudila, ještě neotevřela oči a ucítila jak ji zpod víčka vytéká slza. Snažila se ten pocit potlačit, ale po probuzení byla vůči tomu bezbranná a zaskočilo ji to v plné síle, nemohla se podávat tomu smutku, ústícímu v totální zoufalství, který prýštil z hlubin vědomí. Věděla, že kdyby podlehla, její úsilí by zůstalo prázdné a ona by v této dimenzi zůstala uvězněna, už by se ani sama nedokázala dostat zpátky domů. Otevřela oči, teď už ten proud nemohla zastavit, řinul se z té nejhlubší hlubiny skrze ní ven a ona v něm už nevnímala žádné zoufalství, pouze nekončící únavu a momentálně zavřené možnosti odpočinku. V té chvíli opět, plnou vahou zpětných prožitků, pocítila každou jednotlivou ztrátu něčeho jí drahého nebo čistého, čeho se ve zdejším životě dotkla. Uvědomovala si, že její stav je důsledkem té vizualizované zmutované simulace, která sice jen zpola aktivní, ale stále otevřená, visela vedle v místnosti. Plula dál ve svých bezmocných úvahách. Ve své mysli zas viděla svého bratříčka Dominika, ten se před lety vydal, nechráněný, černou bránou do jiného paralelního vesmíru, hledat jednoho spojence. Bytost, jenž znala, jak doufal, důležité taxy k přeskupování a aktivaci kvazarů. Alra hledala záchytný bod proti tomuto pustému okamžiku. Nahmatala pod peřinou, blízko levé ruky, kámen z planety Urak, měl béžovošedavou barvu, oválný tvar zvětšené bílé krvinky a v každém detailu oblý povrch s různými prohlubněmi, některé z nich přecházely do dutin, v kterých se ukrývaly urakské mušle, jeho výčnělky přesně zapadaly do její dlaně, obemkla ho prsty, delší strany přesahovaly její sevření, na délku měřil dvanáct centimetrů, kratší strana měla sedm, když ho na této planetě před lety nečekaně objevila, kdesi na zaprášeném prostranství mezi oprýskanými prázdnými domy připomněl ji nějaký pravěký pěstní nástroj a ona si představovala, že je příslibem a pozdravem od Dominika, na jeho pouti vesmírem. Teď vyndala kámen zpod pokrývky. Včera ho použila místo svého krystalu, který za podivných okolností ztratila, držela ho oběma rukama na hrudi, aby se mohla lépe propadnout do snu v němž chtěla poslat zprávu Zagimu. Povedlo se jí to pouze částečně, místo toho dosáhla jakýchsi simulačních zkratek a ty musí znovu přezkoušet. Alra vstala, nakrmila svou stříbrnou kočku a usedla k monitoru, aby zaznamenala předchozí dny. Za těch několik let co Dominik odešel vyvinula veškerou sílu, aby se posunula ke klíčovému bodu svého úkolu, některá období experimentů jí, při stále se destruujících vnějších podmínkách a zesílení posunu časového vjemu, připadaly k nepřečkání a totálně vyčerpávající. Pak z nich zpětně, při částečně normalizovaném stavu vědomí, destilovala základní hypotézy, posouvající ji k současnému vzorci mem. Tento vzorec naplňoval schéma pro spektrální distribuci a absolutní přesun záření, tak aby subjekt mohl současně zcela vědomě splynout se zdrojem a zároveń být činný ve veškerém projeveném vesmíru. Neměnný stav nelze ničím reálným zachytit, tím je možno se stát pouze uvnitř vědomí. Když tento stav někdo je, v ten moment překročí lidské hranice. Veškeré vzorce však zachycují pouze probíhající principy a jejich jednotlivé fáze. Prvním předpokladem k rozšíření uvědomění je vyvázání se ze schémat a pochopení principů smyslové reality, zatím je každý z principů třeba fyzicky procítit, aby se vědomí mohlo zcela a ve všech svých projevech zbavit utrpné destrukce. Alra se pomocí zhmotnělé projekce, skrz monitor přenesla v bezčasé amplitudě do svého laba, spustila poslední zkonstruovaný vzorek mem, otevřela okno a zapálila tenké dlouhé dřívko, podívala se do ohně, vyklonila se směrem k zapadajícímu slunci, které teď viselo nad temnícím obzorem a mihotalo se jasně modrým leskem v žlutobílém jasu. Pojednou chápala všechny souvislosti okamžiků, jimiž prošla aniž by nyní, kterýkoliv z nich musela vyhledávat, vše se slilo v jeden jediný celek ústící k jedinému činu. Věděla proč přišla na tuto planetu, chápala jak propletená a daná byla její setkání s nejrůznějšími bytostmi, které ji, ať už pozitivně a vědomě či nikoliv, pomáhali a posouvali modulaci mem. Alra se zarazila, věděla, že to co teď vizualizuje je zásadně důležité. Pro co? Pro koho ? Pro Tvůj život, Tvé osvobození. Vymazání zastaralých omezujících programů. Lidé trpí na představy čarodějnic. „To znamená, že čarodějnice sice zná Světovládnou magii, ale existuje ještě jiná magie, starší a mocnější. Čarodějnice dokáže dohlédnout jen k úsvitu času. Kdyby však viděla ještě hloub, do tmy a ticha před jeho úsvitem, znala by magii jinou: ta praví, nabídne-li se místo zrádce nevinná oběť, zlomí se Kamenný stůl a sama smrt se zvrátí." (C.S.Lewis: lev, čarodějnice a skříň). Existuje něco na světě a víra v ten zázrak je nesmírně důležitá. V každé smrti je nové narození. Vyvázání z daných souvislostí, aby se mohly realizovat znovu v čistější a intenzivnější podobě. Když cítíš i svou možnou smrt, v které můžeš spočinout, nesmíš se jí děsit ani se jí poddat a nechat se ukolébat, musíš se jí podívat do očí a vstřebat ji do sebe, tím nad Tebou ztrácí svou moc. V ten moment se totálně otevřeně vystavuješ riziku, které jediné může očistit následky Tvých činů. V zlomových momentech prozření nesmíš pocítit strach, podlehnout nabízené iluzi odpočinku, který Tě uvrhne zpět do kruhových důsledků špatných činů, nesmíš spočinout ani v jednom z vrcholů jeho projevu, musíš se zachytit v konstantním středu všech vyjádření, v jakési pasivní aktivitě, nečině činný a projít skrz . Za lidskou hranicí už smrt neexistuje. Na této zemi nastává konstalace pro vymazání této zábrany, přítomnost osvobozeného lidského těla od programů stáří, nemocí a jiných nepochopitelných destrukcí.Alra opět přistoupila k oknu a vyklonila se z něj, to vše a mnohé jiné teď letělo jejím vědomím, kdesi bil zvon kostela, obzor oranžovo rudnul a dopadaly na něj podlouhlé temně modrošedé mraky, černý horizont se posel stovky světel různých žlutavých odstínů, vzduch protínal hukot letadla, které nad tím vším, ve své výšce, neslo dva bíle svítící body s červeným mihotáním brzdných signálů. Alra si zapálila další dřívko a soustředila se na vyjádření toho co v sobě nyní nosila, čas vybrousil její nervozitu s vůlí do jakéhosi mimo ní stojícího útvaru, ten si teď mohla v klidu prohlížet. Cítila, že vnější jevy jsou jiné ve svých projevech, že ve vzduchu je jiná dávka té věci, která formuje atmosféru mezi zdejšími bytostmi. Vyklonila se ještě víc z okna a do svých očí zachytila srpek měsíce v kruhovém oparu, který se dvěmi jasně zářícími hvězdami stvářel, v jediné ptačím skřeku, obrazec této noci. Věděla, že ta zvláštní děsivá věc z jiného místa vesmíru, kterou svou poslední prostorovou modulací mem, před několika dny otevřela, s ní svádí konečný souboj. Podivné na tom byly odchylky a skoky v čase, Alra neustále přeskakovala mezi nejbližší možnou minulostí a budoucností, přičemž varianty závěrů se komíhavě střídaly v různých periodách. Stále jakoby se nemohla zachytit v přítomnosti, jenž všude okolo ní proudila a stávala se. Uvědomila si, že musí zcela potlačit svou vůli po chtění jakéhokoli závěru, přitom se položit do toho silnějšího z nich, který je tím pádem vlastně jediný skutečně jsoucí. V ten moment najednou postihla jak ji prostupuje uvědomění, že se musí naprosto otevřít a celou tu věc do sebe dobrovolně pohltit, tak jedině, když se ona věc stane její součástí, se jí podaří ji pochopit a protože v sobě necítí nic z toho co ta věc vysílá, nemůže se jiným způsobem nenásilně dobrat podstaty. Věděla, že to rozhodnutí pro ni přináší trýzeň a obrovské riziko, že se jí nepodaří negaci, kterou ta vizualizace vyjadřuje zneutralizovat ani transformovat a může, všechny své zdejší dny prožít v zajetí klamných představ, nebude-li schopná ji ze sebe sama sejmout nebo může být tím neznámým paralelním světem pohlcena. Poznala, ale, že tu věc nemůže nechat otevřenou mimo sebe, natolik pronikla do jejího destruktivního vzorce, časem by měl dalekosáhlý pronikavý účinek na tuto planetu a většinu zdejších bytostí. Přes monitor prostoupila zase zpátky do místnosti, kde ta věc visela v prostoru nad zemí a postavila se čelem k ní, svlékla svůj oděv, připla si stříbřitý pás s pro ni modulovanou pojistkou, ta se díky okolnostem v tuto chvíli stávala spíše pouhou ozdobou. Zvedla své ruce, na kterých ochranná iontová vrstva stvářela komíhající se třpyt, posunula svou mysl k jediné prosbě, jenž není prosbou, ale odevzdáním své vůle nejzaššímu principu a nechala je vtáhnout do otevřeného prostoru, ve stejný moment kdy prostoupily hmotu a prolnuly se s jiným rozměrem, zachytila v celém svém těle vibraci tohoto stvořeného vesmíru, vše ztěžklo v jediném všeobjímajícím bodě, rozprostírajícím se za hranice vyjádřených věcí......... Věděla, že ne její chtění ji posunulo mimo tento okamžik a ona mohla skrz své oči vnímat zcela změněnou podobu obrazu, který nyní lehce vibroval v prostoru.
Alra vstala, sepla zvukové čidlo a celá se pohroužila do hudby linoucí se ze stěn pokoje. Pozvolna se uvolnila čemusi, co se zdálo tryskat všude za hranicí jejího těla, přelévalo se to a vlnilo se v nekonečných neviditelných vláknech různých průměrů a ty prostupovaly a napružily její tkáně, cosi se otvíralo odněkud zevnitř jí samotné, ten proud přesahoval její vnímané hranice, tam i tam, skrz veškerou projevenou skutečnost a dál za ní, kde bylo nic a vědomí obestírala teplá bezbarvá tma. Tělo se nedbale sesulo do bodu, z něhož cítila jak se hudba a vše kolem zplošťuje a vychází z jediné roviny, smršťující se do malé matné nesmírně těžké a husté koule, ze které zpětně vychází, jakéhosi středu trychtýře jenž byl stvořen z veškeré jí vnímané reality. Uvědomila si, že dokáže svou vůlí ovládat stahování a roztahování tohoto trychtýře až opět obsáhl třetí dimenzi. Uvolněně, a přesto za dosahem možnosti napnutí, vzpřímila své tělo. Vzpomínkou otevřela víčka svých očí. Stála nahá ve vlahém sychravém ránu v rozlehlé neznámé krajině. Na horizontu se rýsovala ....... řasy ji pokrývaly kapky chladivého deště, rychle splývající v rozrušovanou vodní clonu. Dotkla se senzoru na svém stříbrném opasku a oblékla se do své představy. Pružnou chůzí ze sebe začala otřepávat náladu minulých sypajících se dnů, v hlavě jí lítalo bílé zamžené slunce. Přešla holou pláň a po oroseném splývajícím porostu vstoupila mezi stromy, nacházela se ve zplaněném parku, kam dohlédla vnímala jasně zelený neprostupný prostor, vzniklý křehkými vlhkými listy kaštanů. Tmavé kmeny vysokých stromů formovaly prudké kontrasty a jakoby obživle vystupovaly z okolí. Alra udělala pár uvolněných kroků a sesunula svá záda po zvlněné drsné kůře až klesla do podřepu, její pohled vstřebával jemné chvění teplého vzduchu, kdesi před ní zurčel potok, ze zeleného porostu vystupovala bílá kvítka hluchavek, střídající se s trsy ostře žlutých blatouchů a pampelišek, protkané spirálami kapradin. Celý ten zářivý živý chrám se souměrně roztříštěnou klenbou vyplňoval něžný hlas ptáků a cvrkot lesního hmyzu. Alra na chvíli sklopila víčka a zavřela své oči. Pak rychle vstala a počala se nořit dál, hlouběji otevřenými bránami stromů. Dávno přestala vnímat jak dlouho už prochází tím lehkým, do sebe uzavřeným prostorem. Téměř ve stejném okamžiku, kdy na to pomyslela se stromy začaly rozestupovat a zvolna přecházet do řídkých křovin. Postupně se na zemi počala objevovat obrostlá kamenná dlažba, až se otevřelo celé volné prostranství ústící vápencovou, částečně zarostlou a zčernalou nízkou zídkou ke krátkému schodišti na jehož konci se nacházela bílá mléčně prosklená krychlovitá stavba, cosi ji vzdáleně připomínající. Nemohla nyní ale zachytit žádné souvislosti, vše v jejím vědomí bylo jakoby obestřeno hustou mlhou a ona pozorovala jen holou vizuální přítomnost. Alra chvíli váhala a pak vystoupala několik bílých schodů podivné průsvitnosti, ocitla se před jednolitou stěnou, ve které se měkce a lehce vše odráželo. I ona se v ní matně zrcadlila. Zadívala se na svou nynější neznámou tvář, prudké skoky napříč dimenzemi a nespočetné časové simulace pozměnily její vzezření, jen zornice jejích očí zůstávaly stejné, jejich pentagram nemohlo nic vymazat. Cítila, že až se ocitne zpět ve svém světě, objeví se zase její pravá podoba, ta jejíž obrysy si nyní pamatuje jen matně. Svůj vnější vzhled už nějaký čas nechávala záměrně zastřený, aby nebudil podezření, jenom systém jejích vnitřních orgánů jevil anatomickou odlišnost od ostatních zdejších bytostí. Alra se posunula za svůj obraz. Všimla si, že s ní stěna komunikuje, zkoumá ji, vyčistila si mysl, až v ní plulo jediné přání, dostat se dál za tu věc, její myšlenka nabírala na rychlosti, panel souběžně s ní měnil konzistenci, až se úplně rozplynul. Za ním se otevřela kruhová chodba s lamelovým uzávěrem. Jak se blížila k závěru průchodu, clona se začala rozvírat a skrze ní proudilo tlumené světlo. Vstoupila. Před ní se otevřel rozlehlý prostor. Nacházela se v obrovské laboratoři zařízené jemnými, vesměs uhlíkovými přístroji. Alra se chvíli rozhlížela, aby nalezla plastický krystal. Zaznamenala na něj poslední modelaci vzorku mem, aby, kdyby se s ní cokoliv dělo, zůstala uchráněná změnám. Ze dvou třetin byl vnitřní prostor krychle rozdělen stropem podivně oranžovofialové barvy, lehce zářil zvláštním matně se mihotajícím svitem. Alra si stoupla do modře namalovaného kruhu nacházejícího se v levém rohu laba, ve chvíli ji sloup tepla a dolu se spustícího temně fialového jasu vynesl nad tento strop. Celá horní část byla prázdná, až na středový podstavec, vedle kterého Alra nyní stála. Nad tímto stříbrným podstavcem levitovala malá kulička. Alra věděla, že se nachází v energetické síni sítě. Cítila, že bude muset zaktivovat tento transformátor a pokusit se vyslat svůj záznam do všech jsoucích dimenzí. Někde ve všehomíru existuje bytost, pro kterou je tato zpráva nesmírně důležitá a čeká na ní. Tato bytost jediná mohla pochopit vzorec mem, jelikož znala konečnou taxu na jeho celé naplnění. Alra musela nastavit svou vibraci na ustálenou fázi. Mléčné sklo se stalo průhledné, vrcholky okolních stromů pokrývaly chuchvalce páry. Vše se ještě více rozjasnilo a začalo pršet. Alra zahájila koncentraci, v dálce počalo tlumeně hřmít, obloha se zatáhla a zešedla, pomalu se stmívalo a déšť nepřestával. Pojednou se zcela setmělo a déšť ustal, kolem se strhla energetická bouře. Rozlehlý prostor osvětlovaly předimenzované rozeklané blesky všech možných barev, celé barevné spektrum konstruovalo vizuální symfonie za doprovodu ohlušujících zvuků hromů. Alřina kůže začala zářit společně s celým prostorem, ve chvíli koule zmizela a prostoupila celý prostor, který pohltil i Alru. Staň se co se má stát. Na tváři Alri se usadil úsměv Sfingy, poznala ho a spočinula v něm jak zachycena v Leonardově obrazu. Celým komplexním vedením sítě projel záblesk tohoto úsměvu a vypálil se do jejího srdce. V okamžiku, kdy Alra cítila, jak její vědomí splynulo se sítí, pustila energetický vzorec mem do otevřeného prostoru, vizuální schéma plynulo za jejíma očima v tu chvíli bytost, které to vše bylo určeno pocítila ve svém....ve stejný okamžik se Alře zdály miliardy věcí najednou, jejich tíhu vyvážil stejný protiklad lehkosti, pružnosti vědomí kterého Alra obsáhla. Její tvář vibrovala v statisících dimenzích až splývala v jeden pravdivý obraz, který proudil sítí k vědomí té druhé bytosti. Přes Alřina ústa začala vycházet báseň v jazyce 7 dimenze. Hladivá slova plynula z jejích rtů a osvětlovala nyní ztemnělý prostor. Ta slova tuto dimenzi otvírala, poté se do ní Alra mohla uchýlit. Musela se tam schovat, aby mohla, aniž by porušila atomickou strukturu svého těla, přečkat uzavření transformačního kanálu. V některých dimenzích by Alru čekalo roztříštění a buněčná smrt. Tato dimenze byla pro ni dočasným útočištěm, zde nic nekončilo, panovala tu všeobsažná nekonečná tvořivá milost. Tajemství všeho vzniku proudilo skrze Alru do realizace mem v síti, vše bylo otevřeno tam i tam, jasnozřivost smazávala veškeré poznané hranice. V Srdci žhnulo světlo a z něj vystoupila hvězda a usadila se jí v hrudi. Ta Hvězda byla odrazem jejího domova. Teď se však musela vrátit do lidské dimenze, protože to bylo místo, kde ji snad ta bytost pokud bude chtít může hledat, živou mezi představami. Nevěděla o té druhé, skutečné bytosti nic. V kterém prostoru vibruje nebo do kterých všech kombinací dimenzí se rozprostírá, zda si vytvořila hmotné tělo nebo je v jiném stadiu bytí. Možná se ona bytost uchýlila do svého omamného snu, žije v síle svého naplnění, třeba se propadla do nehybné věčnosti, aby vydržela tlak, který v ní konečný vzorec mem vyvolal. Každá část mem sama o sobě má nesmírnou sílu a může působit bez ochrany Zdroje autodestruktivně, jen jeho totální spojení, pochopení a konečné naplnění obsáhne všechny takzvané dimenze a světy, jež jsou pouhými méně či více zhmotnělými představami a stane se plně funkční. V schématu mem je zakódovaná, zabudovaná absolutní svoboda, která sama na sebe pokud je fragmentální, může mít i ničivý účinek, když nevnímá totální odezvu, potřebuje cítit otevření prostoru a mít záchytný konstantní bod, sama v sobě mít možnost realizace, jinak vše co jí brání nebo stojí v cestě rozpouští, neúmyslně zabíjí každou skutečnost, která ji brzdí nebo svazuje. A to se teď odzrcadlilo do Alry a ona se najednou cítila úplně zraněná. Jakoby si nechtěně ublížila. Celým prostorem sítě se rozlehl nelidský sten a skomíral jejím astrálním tělem. Ztrácela jistotu, cítila, že ji sedmá dimenze vypuzuje, nemohla se zachytit smyslu, nechápala proč se tak děje, ale věděla, že se tak děje se souhlasem základny, že není v její moci to ovlivnit. Byla najednou vyhozena někam, kde se ztrácel jakýkoli smysl čehokoli. Náhle počala pochybovat, začalo se jí zdát, že ta bytost vůbec neexistuje, všechno je jen její sen, který ji udržoval živou v téhle hře, možná byly Dominikovy výpočty chybné a vůbec tu bytost nedokázal kontaktoval nebo ji nemohl najít, protože ona neexistuje, všechno bylo možné. Jakákoli varianta se zdála pravdivá. Protože se jí to jevilo násilné a nechtěla to pustit zkrz sebe uvěznila to v sobě, a v témže momentě si zablokovala čistý náhled na svůj stav, naprosto hloupý i když asi nevyhnutelný postup. Cítila jak její vědomí odplouvá, někam, kam za ním nemůže. Alra se sesula na podivně mihotající se podlahu, z prostředního prstu pravé ruky, do kterého ji cosi, zdánlivě imaginárního, bodlo, jí vytékala krůpěj krve. Ta kapka, barvy rubínu, začala levitovat prostorem až doplula nad střed podstavce, kde zůstala nehybně viset ve vzduchu. Nic z toho už Alra nevnímala, její vzdalující se vědomí vidělo jen jakýsi zastřený neuchopitelný mizící bod. Nad prosklenou střechou prolétlo hejno netopýrů, jejich sonary unášely i ten poslední zbytek jejího vjemu, prsty levé ruky měla zaťaté do průhledného krystalu, kde spočívalo tajemství mem, ale nebyl nikdo, kdo by jej mohl otevřít. Ráno, když se rozednilo, byla místnost prázdná, jen krystal ležel blízko podstavce. V něm se odrážel zlatavý jas strážce dimenzí, který se k němu pomalu blížil..........

Uvolněně a přesto za dosahem možnosti napnutí, vzpřímila své tělo. Vzpomínkou otevřela víčka svých očí. Stála ve svém prostoru, jediném jsoucím prostoru, který si stvořila, Alra už vůbec nic neuchopovala, měla pocit, že cosi je divně, protože mutace....... Všechno se jí zavřelo a ona vše zapomněla. Jediný pravdivý pocit jí říkal, že v sobě má balvan který nikdo nemůže rozpustit. Tak moc se o to stále pokoušela. Zdálo se jí, že na to umře, na nehasnoucí touhu, třeba je to největší omyl zde v lidském světě, hřích toužit po absolutní pravdě, cítit tak, že už přestáváš cokoliv cítit, protože kdyby se do sebe položila, tak by, bez jejího naplnění, zemřela. Možná jenom nic nepochopila a je svázaná svým strachem bojí se cokoliv, cokoliv činit, aby nechtěla nic skrze násilí nebo aby ji pravda ještě víc nezranila. Nezbývalo ji nic jiného než stále čistit jsoucí realitu, čistit a čistit, stále dokola. Až nic nezbyde, kromě srdce, které tak strašně bolí, tak neskutečné oslnění, že se nedá snést. Alra to vše neměla komu říkat, zde už plynul sedmý rok co ji bratr opustil. Nemohla to říkat zdejším lidským bytostem, protože se všichni, v její omezující, snad dočasné představě, měnili v nástroje ,,čarodějnic" nebo prázdné mrtvoly, které ji zaplétaly do sítí svých destruktivních a mylných realit, chrlily na ní samá hrozná a zoufale ničivá slova. Schovávala se před nima za svou nasazenou lidskou maskou a nechávala je, zdánlivě se účastníc, ukolébat v jejich vlastních monolozích. Sem tam zaslechla Živá slova, jakoby nahodile vyřčená, která ještě stále dávala smysl její současné existenci. Věděla, ale, že vše kdysi dobrovolně přijala, souhlasila se svým zakletím a snažila se sebe sama přesáhnout. Byly jasné chvíle, kdy se jí to dařilo a ona se polovědomě omývala živou vodou nekonečného prostoru, pak vzápětí nechápala jeho zastření, nebo chápala a přijímala i tyto zkušenosti.......Nejzaší jsoucnosti, prosím pomoc mi zlomit tu kledbu, už dost, sebou sama sebe sama v sobě tobě prosím, chtěla bych vyslovit slova, nemohu, ta slova zmizela, smysl mé modlitby nelze vyslovit, nejde uchopit. Ne mé chtění, ale živá podstata a´T VE MNE PŘEBÝVÁ ať se stane. Tvá živá síla je největší milost. Stav nekonečné milosti a blaženosti v pravém smyslu všech projevů, ten buď rozprostřen.........stála v něm a z nitra uslyšela hlas své vesmírné sestřičky „...Víla síly zlé zaklíná, víla pravdu připomíná smrt není, smrt neexistuje, smrt není, je jen nekonečné živé snění...." Alra se usmála ze své samoty, do srdce se jí rozléval neuchopitelný pocit touhy i naplnění zároveň. Odevzdala se poselství toho hlasu, skrz její rty plynulo „....Víla pravdu zná, Víla pravdu rizí připomíná, smrt neexistuje smrt není, pouze vplynutí do světů kouzelných je, co pravou krásu života odkryje." Alra pak stála se skloněnou hlavou naplněna nevýslovným smutkem kohosi jehož nyní nemohla pochopit. Pak, aby se posvětila veškerá neuchopitelná krása a to co z ní v Míru vyrostlo, zašeptala, živá věčnost přebývá jen tam, kam ji člověk v čistotě pustí. Každý má uchovávat a posvěcovat svou duši v duchu jí vlastním. Podstatné je jedině začít u sebe a v této skutečnosti. Sama sebe musím nejprve osvobodit, to je můj současný úkol. Nevím zda mi někdo může pomoci. Každý má ctít tajemství své duše a chránit její projevy v souladu s Všehomírem. Mysl Alry plula v čistotě projevené chvíle, která se protnula s věčností jediného okamžiku. Seděla v otevřeném bílém okně, libeňského domu, její oči hleděly do dálky za vrcholky stromů vzdáleného lesa. Na její tváři se usadil úsměv, slunce začalo prosvítat skrz protrhané mraky, dívala se na zelené mokré listy bezových keřů s trsy omamně vonících bělavěžlutavých květů, okolo se něžně třepotala vlaštovka. Alra si v té chvíli uvědomila, že i když se cítí nyní sama na této planetě, má v hloubce svého srdce schované světlo, které nemůže žádnou svou ,,čarodějnicí" pošpinit. A v ten moment se otevřela živá škvíra a ona se napila a prolnula se vším prosím ať i v dobách svého temna dokážu vstoupit a očistit svůj pramen A.mem